Světelná terapie je dnes obecně uznávanou a vědecky přijatou metodou léčení mnoha druhů obtíží, od kosmetických, přes pohybové až po psychické. Velký boom nastal na přelomu tisíciletí v souvislosti s rozšířením fyzikálně modifikovaných laserů. Modifikovaný léčebný laserový paprsek se od světla normálního liší v několika důležitých parametrech. Musí být (1) monochromatický, takové světlo má, řečeno jazykem fyziky, jednu vlnovou délku a je tedy jednobarevné (2) koherentní, to znamená, že paprsky kmitají ve fázové shodě a (3) polarizovaný, tedy takový, kde vlny světla kmitají v rovnoběžných rovinách, tzn. pouze v jedno směru. Takovéto vlastnosti světelného paprsku, umožňují dodání značné světelné energie na malou plochu a zároveň vyvolávají z léčebného hlediska významné fotochemické změny, přičemž se ukázalo, že na léčebné schopnosti světla má vliv především míra jeho polarizace a monochromatičnost, tedy jednobarevnost.
Laserová terapie jako taková se nicméně příliš nerozšířila mimo lékařské ordinace. Bránila tomu vysoká cena a přísné bezpečnostní a hygienické nároky. Při neodborné manipulaci s laserem totiž hrozí i trvalé poškození zdraví, hlavně zraku. Vědecké týmy daly hlavy dohromady a přistoupily k pokusům, které měly prokázat, že určitého léčebného účinku může být dosaženo i s jiným zdrojem polarizovaného světla, než s laserem. Výsledkem bylo vytvoření tzv. biolampy, tedy levnějšího, jednoduššího a terapeuticky stále účinného zdroje polarizovaného světla. Hlavní rozdíl mezi laserem a biolampou je ten, že laser má paprsek soustředěn do jediného bodu, zatímco biolampa vysílá plošný světelný tok. Biolampy rovněž mívají světlo tzv. quasi-monochromatické, tedy s mírným rozptylem od střední vlnové délky (viz dále), zatímco lasery jsou čistě monochromatické.
Otázka barevnosti, tedy vlnové délky emitujícího světla, je otázkou jinou, ale zdaleka ne nepodstatnou. Rozhodně není jedno, zda je světlo modré, červené či zelené. Každé z nich má jiný terapeutický účinek, který je odvislý především od hloubky průniku světla do tkáně. Kůže, přes kterou musí každý světelný paprsek (a i cokoliv jiného) projít, plní pro tělo mnoho významných funkcí, mimo jiné funkci bariéry, a to jak bariéry v dobrém slova smyslu (chrání nitro před náporem škodlivin), tak ve smyslu špatném (zabraňuje proniknutí léčivých částic hlouběji do tkáně). Velkým přelomem v medicíně se tak stává využití různých technologií, ať už chemických či fyzikálních, které tuto bariéru dokáží překonat. Vyšlo najevo, že vůbec nejefektivněji tuto bariéru dokáže zdolat světlo, které má vlnovou délku kolem 630 nm, což je oblast světla červené barvy. Délka jeho průniku do tkáně jde až do hloubky čtyř (i více) centimetrů. To dostatečně pokryje všechny vrstvy kůže, pokožku, škáru i podkoží. Působení červeného světla lze tedy vhodně využít nejen při povrchových kosmetických problémech, ale i při poruchách, které mají kořeny hlouběji v tkáni (kupř. celulitida, kloubní bolestivost apod.)
V praxi se běžně uplatňují přístroje, které emituji nikoli ryze monochromatické červené světlo (biostimulační lasery), ale quasi-monochromatické (QM). Quasi-monochromatické („takřka-monochromatické“) světlo je tedy takové, které má mírný rozptyl od konkrétní vlnové délky. Bavíme li se o červeném světle vlnové délky 626 nm, bude quasi-monochromatické mít délku s rozptylem cca 610 – 640 nm. Tento rozptyl stále ještě zaručuje léčebnou účinnost a na rozdíl od ryze monochromatického laseru tu nehrozí poškození zraku.
Léčebné polarizované světlo vlnové délky kolem 630 nm má tak i díky vysoké 96% polarizaci schopnost cíleného průniku do hlubších vrstev tkání. Světelná energie, která proniká tkání, vyvolává fotochemické změny, které jsou z léčebného hlediska dosti významné. Podle hlavního účinku je můžeme rozdělit do tří základních směrů: (1) účinek analgetický, (2) účinek protizánětlivý a (3) účiněk biostimulační.
Analgetický účinek, kterýžto je subjektivně vnímán jako potlačení bolesti, je důsledkem přímého působení světelné energie na citlivé nervové buňky v místě průchodu polarizované světla. Vysoká efektivnost při potlačování bolesti je dána i zvýšeným vylučováním endogenních opiátů, které bolestivost otupují.
Protizánětlivý účinek vzniká důsledkem působení polarizovaného světla na aktivaci přirozených faktorů, které se podílejí na likvidaci zánětu. Bez významu zde není ani to, že červená světelná terapie podporuje rozšíření cév, urychluje látkovou výměnu a umocňuje tak reakci imunitního systému.
Biostimulační účinek má zásadní význam pro zachování zdraví, mládí a celistvosti organismu. Červené světlo má anabolizující efekt, dodává energii a výrazně podporuje a urychluje obnovu a zdravý vývoj buněk, přispívá tak k reparaci a regeneraci poškozené tkáně.
Tyto tři hlavní směry účinku se při praktické aplikaci pochopitelně kombinují, doplňují a vyvažují. Červené quasi-monochromatické světlo působí na různých úrovních organismu, které jsou samozřejmě stupňovitě provázané. Na molekulární subbuněčné úrovni tyto paprsky způsobují stereochemické změny molekul, urychlují syntézu kolagenu a elastinu, výměnu kyslíku a aktivují redukční okysličovací proces. Na buněčné úrovni zvyšují potenciál elektrického pole buněk a mění potenciál buněčných membrán, na úrovni tkání mění hodnoty pH intercelulární tekutiny, normalizují funkci orgánů a přispívají tak k celkovém zlepšení a udržení zdraví, tělesné pohody a odolnosti celého organismu.
Důležité je, že účinek tohoto světla je skutečně hluboký a dotýká se biologických mechanismů samotných buněk, spouští a podněcuje již probíhající léčebné pochody a zpomaluje chorobné a degenerativní procesy. Polarizované světlo působí velmi silně na molekulární strukturu celulárních membrán a na mitochondirální aparát, který rozhoduje o energetické bilanci buňky. Zvyšuje se tak energetická stimulace zvýšením produkce ATP, zvyšuje se přísun kyslíku díky vyššímu prokrvení, zrychluje se metabolická výměna bez hromadění odpadu, podněcuje se tvorba potřebných buněčných působců (prostaglandinů, neurotransmiterů, makrofágů atd.), zvyšuje se činnost fibroblastů, které jsou základem pro hojivé pochody kožních jizev a štěpů apod.
V kosmetologii se červeného polarizované světla užívá nejen pro výše zmíněné, ale i proto, že v kombinaci s určitými kosmetickými preparáte dokáže významně zvýšit jejich účinnost. Je tomu tak právě díky schopnosti tohoto světla prostupovat do hlubokých vrstev tkáně, kde mohou aktivní složky krémů, mastí či vodiček lépe působit. Bylo řečeno, že kůže má jakýsi ochranný film, který zabraňuje pronikání nežádoucích patogenů do organismu. Bohužel ale zabraňuje i vstřebávání složek žádoucích, a právě v těchto případech se vhodně uplatňuje červené polarizované světlo, které funguje obrazně řečeno jako nosič dopravující aktivní složky do hlubokých vrstev tkáně, kde teprve mohou doopravdy efektivně působit. Červené světlo tak samo o sobě nejen léčí a regeneruje, ale rovněž katalyzuje a umocňuje léčivé a regenerační účinky jiných preparátů.
Překročíme li hranice kosmetologie a estetické medicíny, kde si červené světlo vydobylo již pevnou pozici, seznáme, že jeho léčivého působení se využívá i v jiných oblastech medicíny. Mezi hlavní obory patří ortopedie, revmatologie, neurologie, chirurgie, rehabilitační a sportovní medicína a další. Biologické mechanismy účinků jsou analogické jako u kosmetických aplikací, tedy zvýšený přísnu kyslíků do tkání, posílení autoimunitních reakcí, zrychlení tvorby enzymů podílejících se na tkáňové reparaci a regeneraci apod.
Navíc, a to je rovněž velmi důležité, červené světlo není alergizující, nemá žádné prokázané vedlejší účinky a existuje jen minimum kontraindikací jeho užití. Tyto skutečnosti společně s výše uvedenými slibují quasi-monochromatickému červenému světlu slibnou budoucnost a rozhodně stojí minimálně za vyzkoušení.
Autor: Lukáš Koťátko, 1. ročník 1.LF